Příběh Jany a její boj s chronickou neuroboreliozou

Bylo mi 36 let, když se můj život obrátil vzhůru nohama. Do té doby jsem žila život jako všichni ostatní. Měla jsem práci, která mě bavila a naplňovala, rodinu a děti... Jenže pak se u mě projevila chronická neuroborelioza a já už nebyla jako dřív. Během jednoho roku jsem prodělala tři záněty mozkových blan, bolely mě klouby, hlava a já se cítila na pokraji svých sil. Léčba nezabrala a nikdo mi nedokázal pomoci.

Hlavou se mi honilo: Co se mnou bude dál? Uzdravím se? Bude všechno jako dřív? A když ne, co se mnou bude? Zvládnu pracovat a postarat se o sebe a svoji rodinu?

Překonání osobních výzev

I přesto, že mě moje rodina podporovala a pomáhala mi, jsem se zhroutila. Propukla u mě deprese a já si sáhla na samé dno. Nemohla jsem spát, dýchat. Bylo to, jako by mi někdo dal těžký kámen na hrudník a já se pod ním dusila. Copak to nikdy neskončí? Ptala jsem se často sama sebe a v těch nejhorších chvílích jsem chtěla vše skončit. Chtěla jsem ale bojovat,
a tak mé kroky vedly do ordinace psychiatrie. Nasazená léčba začala pomalu zabírat.

Přehodnocení životních priorit

V této době nastalo mnoho změn. Začala jsem víc přemýšlet o tom, co mi dává v životě smysl a jak by měl můj život pokračovat dál... Přehodnotila jsem priority ve svém životě, vztahy a přátelství... Začalo být pro mě důležité, s kým a jak trávím svůj čas.
I má rodina se musela s mojí nemocí vyrovnat a já byla ráda, že v ní mám oporu a pochopení. Celé tohle náročné období trvalo dlouhých pět let.

Práce a osobní rozvoj

Pak jsem dostala příležitost pracovat s lidmi v neziskové organizaci. Můj život se začal posouvat kupředu. I když se fyzické
i psychické problémy vrátily a svoji novou práci jsem již nedokázala dál vykonávat, díky práci, kterou šlo dělat z domova, nasazené léčbě a celkové podpoře jsem další životní výzvu dokázala ustát. Během dalších let se můj stav stabilizoval a nová šance, která mi vstoupila do života, byla možnost dalšího rozvoje v Nekorporátu Social.

Dostala jsem možnost vzdělávat se v oboru, o kterém bych si myslela, že jde naprosto mimo mě. Díky lidem, kteří zde pracují,
ale vím, že se mohu naučit něco nového a že se mi dostane podpory, kterou potřebuji. A nejen co se týče práce, ale i v osobním životě. Jsem vděčná, že mám kolem sebe kolektiv lidí, se kterými si můžu popovídat o všem, co mě trápí. Nikdo mě nesoudí
a já znovu nabývám ztracené sebevědomí a věřím, že práce na sobě má smysl. Nemoc člověka nemusí jen brzdit, ale i posouvat
a měnit vnímání věcí jinak, než byl člověk zvyklý.

-Jana